A najednou tu byl den, kdy se naše malinká „buněčka“ rozhodla přijít na svět a spatřit konečně svoji maminku a tatínka. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo zrovna včera.
Z porodu jsem strach neměla. Jediný strach, který mě občas přepadl, byl, že nepoznám, až porod začne. A to z toho důvodu, že jsem od každého slyšela něco jiného. Někdo mi říkal, že to bude jako když se mi chce na záchod, pak zase, že mě začnou bolet záda, atd. A já jsem vlastně nevěděla, co je z toho pravda a co mám čekat. Můj strach, jak se později ukázalo, byl bezdůvodný.
Pokud vás uklidní, když si zjistíte, jak porod začíná, přečtěte si můj další článek Příznaky začínajícího porodu.
Termín porodu jsem měla 8.1. Dcerka se ale rozhodla přijít na svět o týden dřív a to zrovna v době začínajícího silvestru. Doteď si pamatuji, jak jsme se ještě se známými domlouvali, že silvestrovskou oslavu, teda spíš jen posezení, uděláme u nás doma. Přece jen týden před porodem se mi nikam nechtělo. Všechno už jsme měli nakoupené, připravené a nakonec to dopadlo úplně jinak.
Den před silvestrem jsem už vnímala mírné kontrakce. Začaly mi někdy kolem 6 hodiny ranní. Na internetu jsem se dočetla, že pro odjezd do porodnice musí být kontrakce po 5 minutách. A tak jsem si lehla k budíku a pozorovala, jak často kontrakce přicházejí. Někdy to bylo po 5 min. někdy i dřív a já jsem vůbec nevěděla, jestli už jet nebo ne. Kolem 8 hodiny kontrakce ustaly a tak jsem si řekla, že to asi byly poslíčci a už jsem to neřešila. Odpoledne jsme si udělali ještě velkou procházku a při příchodu domů, to zase začalo. Bolesti byly ale o trochu silnější než ráno a tak jsem si vzala zase k sobě budík, lehla jsem si a počítala, jak často kontrakce přicházejí. Zase to nebylo pravidelné, ale v 8 večer jsme se rozhodli, že stejně odjedeme do porodnice. Přece jen jsem byla prvorodička a nevěděla jsem, co mě čeká.
Když jsem přijeli do nemocnice, doktor mě prohlídl a udělal mi monitor. Naznal, že jsem otevřená pouze na 1 prst a kontrakcí mám málo, dal mi prášek na spaní a poslal mě domů. Ještě mi sestra poradila, ať si vlezu pod teplou sprchu. A tak jsme odjížděli domů a já si připadala jako naprostý blbec. Partnerovi jsem řekla, že mě tam uvidí, až těsně před porodem. A protože jsem se ještě v autě asi trochu natřepala, při příjezdu domů byly kontrakce bolestivější a častější. Na doporučení sestry jsem si dělala teplou sprchu, která můj stav ještě zhoršovala. Ale protože jsem věřila doktorovi, že jsem prvorodička a porod může u mě trvat až 12 hodin, do porodnice jsem nespěchala. Nebudu vám popisovat, jaké bolesti jsem měla a co jsem prožívala, nechci vás zbytečně strašit a navíc si myslím, že každá žena prožívá bolest i porod jinak.
Dopadlo to tak, že do porodnice jsme odjížděly, až jsem začala krvácet a cítila jsem, že mi děťátko tlačí na konečník. Z krvácení jsem byla vystrašená, protože jsem nevěděla, jestli je to správně nebo ne. Nakonec mi sestra v porodnici ještě pomalu nadala, ať nejančím (kdybych v té chvíli neměla bolesti, tak ji asi něčím praštím), že se čistí porodní cesty. A to si nemyslím, že jsem nějak jančila, jen jsem ji v bolesti řekla, že jsem začala krvácet. Prohlídla mě a šli jsme rovnou na porodní sál.
Naštěstí mě rodila moc příjemná porodní asistentka a ne ta, co mě při příjezdu nadala. Radila mi jak dýchat, uklidňovala mě, hezky se mnou mluvila – hodně mi to pomáhalo. A druhá věc, která mi pomáhala, byla, že tam se mnou byl partner.
Na porodním sále to šlo už celkem rychle a já jsem po cca 7 hodinách bolestí držela v náruči pro mě nejkrásnější holčičku na světě. A proto ty bolesti stojí za to.